Haló, Haló, je tu jaro, sluníčko se vyspinkalo,

a jak se na nás usměje,

hned staré tělo okřeje.

Kosové už za šera ráno létají,

nový den zpěvem vítají.

Krásné jsou Velikonoce, smrtka pluje po potoce,

děti jí tam hodily,

vždyť na jaro se těšily.

Kluci budou holky šupat,

báby budou zase fňukat,

že dědkové jim faldy prutem provětrali,

aby báby pořád do všeho nekecaly.

Každý z nás má svoje chyby,

ale nám se v naší partě líbí.

A každého přivítáme,

i když už špatnou paměť máme.

Abychom tu šťastně žili,

sestřičky nám vyzdobily

celý náš domov velikonoční dekorací,

pohledem na vše, co nám dětství vrací.

Jarní květy jsou tu všude,

kuřátko se z vejce klube.

A zvířátek nespočet a hned je veselejší svět.

Jen slepice parádnice,

proč jsi zdražila svá vejce?

Teď než jedno vejce sníme,

na desetinu ho rozdělíme.

Společně se poradíme,

slepičky si opatříme.

V létě by byly v altánku,

kolem něj jim uděláme ohrádku.

A v zimě je mít v tělocvičně budeme,

protože my cvičenky už se tam nevejdeme.

I když umíme kokodáček,

vejce neumíme snášet.

A s eurokomisařem podle dohody,

jim tam uděláme splachovací záchody.

To je asi nejnutnější,

čím dál je život přiblblejší, veselejší.

Vlasta Broncová

Co se to v naší zeměkouli děje,

vždyť už na polovině světadílu zle je.

Jakoby nestačily katastrofy a mezinárodní hádky,

že chtí lidi spravedlnost, začly mezi nimi i války.

A pořád je v očekávání, co ještě horšího přijde,

vždyť tím trpí nejvíce chudí, čestní a nevinný lidé.

Když v televizi vidíme,

co se hrozného ve světě děje,

kam ta naše nevraživost až do hrozného konce spěje.

Vždyť my jsme se s našimi bratry Slováky v pokoji rozdělili,

i když nám nejde na rozum, proč to ti naši mocipáni učinili.

Však mi Češi a Moraváci se máme se Slováky rádi pořád

a pro nás pamětníky je to stále v duchu československý stát.

Vlasta Broncová

Takové já zkušenosti mám,

že člověk si dělá někdy také osud sám.

Když tak probírám život svůj celý,

víc by měl člověk zvažovat a být víc bdělý.

Protože chlast a žárlivost nejde vůbec pro pohodu v rodině dohromady,

často pro maličkosti velký karambol je tady.

I když láska člověka přemůže,

za tu slabost snad ani člověk nemůže.

Odpustí partnerovi všechny neřesti,

snáší ponížení, nevěry a bolesti,

ale zapomenout bohužel nemůže.

Největší nepřítel rodiny je agresivita,

žárlivost a závislost na alkoholu.

I když je manželka trpělivá a její muž byl první a poslední,

i přes všechna utrpění dětí, je těžké žiti spolu.

Ale až Pánbůh dá a budeme s mužem v míru,

to až nám hrobník udělá do země pokojíček na míru.

Pak bude konec trápení

a vše nejlepší přeji našemu mě milému a drahému pokojení.

Vlasta Broncová

U sousedů na zahrádce rozkvetl psí bez,

je konec června 6 hod. ráno, to je krása přec.

Právě slunko vychází

a k pohodě nic neschází.

A tak si v dobrém vzpomínám Honzíku,

Cos těch bílých květů natrhal

A pak  ty černé bobulky,

cos vše do sběru prodal, peníze šly na léky.

Kdejaká tráva u cesty byla,

Kosa tvá ji pokosila,

A já s dětmi jsme sušit musely,

i když jsme nechtěly.

Málokdo byl tak pracovitý jako ty,

občas měls v sobě také kus dobroty.

Za svou povahu jsi snad ani nemohl,

vždyť když někdo potřeboval něco pomoci, si pomohl.

Ve vsi jsi uměl mistrně kosu naklepat,

krásné řady trávy nasekat,

kupky sena musely být pěkně v řadě,

nejradši jsi měl nás při každé práci pohromadě.

Tvá ctnostná povaha byla,

žes nikomu nezůstal nic dlužen,

žes byl pracovitý a při našich rodinných setkání

i veselým a šťastným mužem.

Byl jsi pěkný chlap, žádné ženské jsi neodolal.

Bohužel jsi měl hrozný konec života,

který sis sám zvoral.

Vlasta Broncová

Řekni mě mámo, proč nemohu k Tobě,

proč dlouho žiji v dětském domově.

I když jsou tady moc hodné tety,

Jak ráda bych ti běžela v ústrety.

Zas už budou Vánoce a bude nadílka,

Každým rokem pro tebe kreslím nějakého andílka.

Ani nevíš jak nedočkavě na tě andílek a já čeká,

Asi nevím, jaká je pro tebe ke mně ta cesta daleká.

Holčičko ty moje milá,

ani nevíš, čím vším jsem se provinila.

A věř mě, že já se celá léta soužím,

A do své náruče tě vzít toužím.

Už mám pro naší budoucnost vysněno moc plánů,

Jen co mě otevřou tu  vězeňskou bránu.

Vlasta Broncová

Také si vzpomínám, že v Nové Huti měl pan Šonský penzion a tam byli ubytováni chlapci z Hitlerjungen  a ti měli opravdu tvrdou výchovu. My jsme chodili z Dýšiny nad Novou Huť na borůvky i houby a naproti penziónu měl pan Šonský takové ty zahrádky k občerstvení, kde jsme se z lesa stavěli na limonádu.

Viděli jsme, jak se museli svlečení do půl těla šlehat přes záda prutama, no to byla smutná podívaná, jak ten vedoucí na ně řval.

I v zimě v mrazích se museli mýt do půl těl pod pumpou. Inu, byli to synové takových těch krvelačných hien a tu tvrdost v nich chtěli probudit.

Ve dne často chodili v ten henjonkóvském munduru se zpěvem a bubnováním naší Dýšinou.

Věříme, že už se takové hrozné věci a chyby nebudou opakovat.

Vlasta Broncová

Ty národní hosty pak v květnu odvezli chrástečtí lidé na žebřiňácích do Plzně. Pamatuji se, že na polích pana mlynáře Jílka, který byl s celou rodinou v koncentráku, měli němečtí vojáci světlomety, říkali jsme jim flaky. Někteří k nám do mlýna chodil, moc jim chutnali švestkové knedlíky. Ukazovali nám fotky svých rodin a ukazovali, že je třeba Hitlerovi uříznout hlavu. To bylo v r. 1944.

Také když byla mobilizace a mužský narukovali na hranice, přidal se tam 16 letý chlapec k panu Maurovi z Dýšiny. I když neuměl česky a pan Maur německy, odešel s ním. Když jsme se museli stáhnout, bohužel zpátky odešel s ním do Dýšiny, naučil se pár slov a občas se Josef od Maurů, jak se mu říkalo, jel na kole podívat k rodině do Sudet. Ale vždy se rád vracel, ale Maurů měli obavy, že ho někde chytí, měli ho rádi a byl jako jejich. Až po čase dal o sobě vědět, že byl chycen a má jít na frontu. Dlouho se vzpomínalo na Josefa od Maurů. Bohužel ten dobrý kluk určitě na vojně padl.

Vlasta Broncová

Pamatuji si, že mnoho Němců nešlo do odsunu. Ve Stříbře často stály fronty na všechno možné. Samozřejmě že mluvili německy. Jestli někdo s nimi špatně zacházel, odsuzovala jsem to, ale to se jednalo o jedince, v každém národě se někdo takový najde.

Ale správní Němci souhlasí, že je to naše českomoravská republika a smíšená manželství jsou normální. Láska si poroučet nedá.

Nebýt Hitlera a nacistů, mohli Němci s Čechy stále ve spojenectví spolu žít. Co ty heilanovci udělali u nás hrůzy a masakrů. Někdy v březnu 1945 do školy v Chrástu navezli prý národní hosty, kterým bylo slíbeno, že po válce  pojedou co Čech, kde dostanou usedlosti a pole! Tady že je protektorát a oni že pojedou do Čech.

Pro nás to nebyli národní hosté. Podle mě to byli štvanci, neškodní lidé, kteří za řádění nacistů a gestapáků nemohli. Právě v Chrástu, brzy po Lidicích gestapáci řádili, mnoho lidí pozavírali, popravili a umlátili. Ale to by bylo na velké vyprávění.

Vlasta Broncová

Znám jedno údolí tam v našich Čechách,

kde klape mlýn a šumí háj,

o smutném tajemství vypráví řeka,

sluneční paprsek hladívá kraj.

Tam v dáli u cesty řada bříz stojí,

jakoby někoho čekaly snad.

každý se přec dočká, čas rány zhojí,

vždyť má tu naší zem každý Čech rád.

Napsala panu Jílkovi Broncová a do Buchvaldu poslal pan ředitel Chudáček psaní.

Vlasta Broncová

Po světě vede mnoho cest,

nedej se špatnou cestou svést,

nezapomeň žes vlastenec,

na to vždy hrdý budeš přec.

Ať klid a mír zná celý svět

a naší zem ať chrání statný lev.

Vlasta Broncová